Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dům bezejmenných sester

10. 08. 2015 22:27:49
Překrásný rodinný dům na periferii městečka hledá nového majitele. Pozor, dům je však velmi vybíravý

„Pane Cantelmi, o tento dům mám upřímně veliký zájem, ovšem...“ na okamžik se mladík v tmavozelené košili odmlčel a opatrně položil svůj šálek kávy na dřevěný stůl před sebou, „Ovšem, abych byl od srdce upřímný, cena, za kterou ho nabízíte, se mi zdá poněkud...“ další slova zanikla v nekonečném přílivu myšlenek.

Celeste Cantelmi si všimnul nejistoty, s jakou se mladík vyjadřoval. Při pohledu na jeho zmatený výraz ve tváři se neubránil úsměvu. Starý pán pomalu usrkl doušek teplé kávy a poté se mladíkovi znovu naplno věnoval.

„Podezřelá?“ zachraptěl Cantelmi a rukou si nervózně prohrábl strniště vousů na tváři.

„Prosím?“ zapomněl se mladík v labyrintu svých myšlenek a vrhl na starého pána tázavý pohled.

„Myslel jste tím, že cena za tento dům je vzhledem k jeho dobové jakosti prostě podezřele nízká, nemám pravdu?“

Kenneth Walter souhlasně pokýval hlavou. Připadal si v téhle chvíli poněkud hloupě, jako nějaký podezíravý rýpal, který potřebuje vše mít puntičkářsky transparentní. Na druhou stranu byl natolik chytrý, aby tušil nějaké to veliké ALE. Takové skvostné a starobylé domy jsou většinou prostředkem realitních kanceláří a majitelů k nesměrnému výdělku. Jenže zde nefigurovala žádná realitní kancelář a pan majitel se zdál až neuvěřitelně shovívavý. Něco tu prostě neklapalo a Kenneth chtěl za každou cenu přijít na to co.

„Ano, chápu. Zní to jako úžasný sen že? Krásně zařízený rodinný dům nacházející se v klidné přírodní lokalitě. Každý den se kochat tím nádherným panoramatickým výhledem na jezero. Zahrada dost veliká na to, abyste nebyl závislý na nikom a na ničem, jen na svých zdrojích. A za tu nekřesťansky nízkou cenu si dům může dovolit téměř každý, jenže...“ Cantelmi si neustále mnul bradu, jakoby se snažil důkladně si promyslet, co vhodného dále říci, popřípadě co radši opomenout, aby Kennetha zprvu nevyplašil, „No popravdě si ho každý dovolit nemůže. Není to jen o penězích, pane Waltere.“

Kenneth si zaujatě svého hostitele prohlížel. Snažil porozumět té temné tváři zdráhající se odhalit ono podivné tajemství. Prahnul po něm tak velice, až mu nedočkavostí neposedně tancovala pravá noha.

„O co tedy jde, pane Cantelmi?“

„Budu naprosto upřímný,“ pravil hostitel, „Nejde tu v žádném případě o peníze. Jde tu o majitele samotného, což bývá většinou kámen úrazu.“

A je to venku, pomyslel si Kenneth, kterého sžíralo stále větší podezření, že se Cantelmimu jako nový majitel nezamlouvá. Ba co víc, že jím kvůli jeho věku opovrhuje. Staré domy se přeci hodí jen pro muže, kteří mají s jejich péčí letité zkušenosti a ne pro studenta vysoké školy, který preferuje především sám sebe před okolním světem a který zná jen naučné knihy či encyklopedie.

„Nechápu vás, pane Cantelmi!“ vyhrkl nerozvážně Kenneth, ve kterém vzplály emoce, „Chápu, že tento dům vlastníte už nějaká léta a je pro vás těžké se s těmito zdmi rozloučit, ale tak už to bohužel v životě chodí.“

„Dům je starý a pamatuje hodně věcí. I těch špatných, pane Waltere. Je jako organismus, který náš všechny přežívá. Jde o souhru domu s jeho majitelem. Způsob, jakým se s ním bude zacházet, mi totiž není lhostejný.“ vysvětloval Cantelmi a mladíka počastoval nepříjemným pohledem.

Konverzace mezi oběma muži rázem utichla. Ohlušující klid narušoval jen hypnotizující tikot kyvadlových hodin, což ještě více podněcovalo ve vzduchu vzrůstající napětí. Kennetha mrzelo, že Cantelmi nejedná narovinu a dělá kolem toho zbytečné okliky. Zněl mu spíše jako senilní dědula, který se nenaučil nelpět tolik na věcech kolem něj. Cantelmi zase soustředěně přemýšlel, jak to případnému novému majiteli vysvětlit, aby ho nepovažoval za blázna.

„Jestli vám ten dům tak moc přirostl k srdci, tak se ho raději nezbavujte. Protože jestli mi dům jednou prodáte, nenechám si do svého soukromí nijak zasahovat,“ přerušil Kenneth onu tichou linku, „Jsem spořádaný člověk s dobrou výchovou a jestli chcete, zaručím se za to, že se o dům dobře postarám. Nemůžu vám však dát nic jiného, než své čestné slovo. To vám bude muset stačit.“

Starý muž si povzdechnul. Jakoby se mu v hlavě rozhořel rozhodující boj několika proudů rozhodnutí. Ruce se mu náhle nekontrolovatelně rozechvěly. Téměř neudržel šálek kávy ve svém sevření. Kenneth propadl panice v domnění, že starý pán začíná mít záchvat.

„Opravdu o ten dům stojíte?“ optal se ještě jednou.

„Opravdu mám, pane Cantelmi.“ Odpověděl mladík s naprostou rozhodností.

„Dobrá tedy,“ řekl Cantelmi stejně rozhodně, „Domem jsem vás provedl. Ale je tu ještě něco, co vám musím ukázat. Je to velmi důležité.“

Starý pán vstal z pohodlí svého křesla a posunky Kennethovi naznačil, aby jej následoval. Oba vyšly z obývacího pokoje do rozsáhlé přijímací haly. Odtud se jako do nebe zdvíhaly dřevěné schody do dalšího patra, ve kterém se nacházely další tři prostorné pokoje. Člověk by si pomyslel, proč osamělý student hledá takové rozlehlé prostory, které by se spíše hodily pro několikačlennou rodinu. Nejspíš to souviselo s Kennethovými velkými plány.

Snil svůj veliký sen o získání doktorského titulu práv, o podnikání v oblasti práva jako samostatně výdělečný subjekt a samozřejmě o rodině, kterou jako správný manžel i otec zaopatří. Kdejaký psycholog by tohle chování označil za produkt pocitu méněcennosti z dětství, kterého se projevilo ve chvíli, kdy si dítě začalo uvědomovat onu rozšiřující se propast mezi jeho chudou rodinou a bohatými vyvolenými. I když Kennethova rodina splňovalo ona spouštěcí kritéria chudoby, nikdy si toto tvrzení nepřipouštěl k srdci. Představa, že by si přiznal ve svém životě jakoukoliv méněcennost své osoby, považoval za kacířskou.

Cantelmi při stoupání po schodech hlasitě sípal, jakoby stěží popadal dech. Přeci už měl nějaká ta léta za sebou a tělo mu nesloužilo tak jako dříve. Schody pod tíhou dvou mužů skřípavě naříkaly, ale zůstávaly bezpečně pevné.

Oba se objevily v dlouhé chodbě po obou stranách zakončenou viktoriánskými okny, které propouštěly světlo zvenčí sotva metr před sebe. Zbytek chodby zůstal skryt v pološeru. Cantelmi svými vrásčitými dlaněmi zatlačil do dřevěné stěny, až se ozvalo hlasité cvaknutí.

„Člověk, který si tuhle vilu nechal postavit, se jmenoval Desmond Albright, aristokrat s velmi dobrými známostí mezi lordy. Tento tajný vchod nechal zbudovat asi dva roky po válce. Tehdy vláda všechny strašila bolševickou revolucí, která změnila tvář východu. Původně měl sloužit jako úkryt před drancující dělnickou třídou. Není to úsměvné?“ culil se Kennethův průvodce historií a pokračoval, „Pak přišli nacisti a jejich bombardování, a všechno bylo v trapu. Pokud máte, mladý muži, aspoň trochu představivosti, tak vám jistě neušlo, že se tato tajná chodba vede hned do falešného pokoje pod podkrovím. Proti zlodějům vítaná vychytávka, ovšem proti moderním bombám naprosto nestrategické. Jedna dobře mířená puma a to místo by vás pohřbilo zaživa.“

Kenneth pozorně naslouchal a následoval starého pána zatuchlou chodbou na její druhý konec. Netrpělivě nakukoval svému průvodci přes rameno. Zůstal stát v němém úžasu. Rozlehlý prostor prosvětlovalo sluneční světlo, které sem pronikalo skrz mohutné rozetové okno. Uprostřed místnosti stál dlouhý dubový stůl, podobný těm, které jsou obvykle k vidění v přepychových zámcích či hradech. Společně s elegantními křesly, které se nacházely kolem něj, jakoby tu vyčkával na dlouho očekávanou návštěvu. Dokonce tu nechyběly ani prázdné talíře s příbory a ubrousky, na kterých nenašel ani zrnko prachu.

„To je úžasné,“ žasl Kenneth s otevřenými ústy, „To vypadá, že se bude pořádat hostina.“

Cantelmi stál v rohu místnosti s rukama v kapsách a nepřítomně hleděl skrz veliké okno na modrou oblohu. Znovu vypadal, jakoby jej tížila nějaká zlá myšlenka: „Desmond věděl, že ve světě zítřka, kde existují bombardéry a naváděné střely, je naprosto zbytečné využívat tyto prostory jako úkryt. Svět se změnil moc rychle.“

„Takže z něj udělal pokoj,“ dokončil jeho myšlenku Kenneth, „Ale proč ho stále schováváte za těmi skrytými dveřmi?“

„Některé věci prostě přetrvají...“ zašeptal zoufale, až se mu v koutku oka objevila slza. Hořká slza nenávisti, nepochopení a utrpení.

Když se vrátil zpět do reality, přistoupil k mladíkovi a poplácal jej po zádech, jako svého nejlepšího kamaráda. Mladíkovi toto vřelé gesto vykouzlilo na tváři úsměv.

„Máš pravdu, Kennethe. Bude to veliká hostina, kterou jsi ještě nikdy nezažil,“ povídal Cantelmi a překračoval po podkroví z místa na místo, „Hostina se pořádá každý poslední den v měsíci. Hosti nedělají problémy, tedy pokud budeš ty sám dobrým hostitelem.“

Kenneth se jeho vystoupením očividně bavil a kvitoval staříkovu uvolněnější náladu. Samozřejmě se domníval, že si z něj starý pán jen nevinně utahuje. Cantelmi ovšem zvážnil: „Žiju tu už hodně dlouhou dobu. Když jsem před mnoha a mnoha lety kupoval tento dům, jeho tehdejší majitel pro mě uspořádal menší exkurzi a nakonec mě zavedl právě sem do podkroví, tak jako jsem to udělal já s tebou“ pokračoval Cantelmi hlubokým hlasem, „Stál jsem tehdy na tom samém místě, kde stojíte teď vy, Kennethe. A právě na tomto místě jsem si vyslechl zajímavý příběh, který mi onen majitel vyprávěl.“

„Tak sem s ním,“ Culil se Kenneth nadšeně, „Umíte vyprávět opravdu brilantně.“

„Jak jsem už říkal, prvním majitelem byl Desmond, který postavil dům pro svoji manželku. Jak jste si už, mladíku, mohl všimnout, tento obrovitý stůl, který vás toliko upoutal, sem nechaly dovést hned po konci války. Očividně ho sem umístili přes střechu, která po bombardování zůstala v hazardním stavu. Je to tedy jen moje domněnka, ale těžko by ho sem někdo dopravil jiným způsobem. Není to přece stůl jen tak do rodinného bytu že?“

Kenneth špulil ústa a zamračeně sledoval starce, jak znovu rytmicky překračuje z místa na místo a s jakým zanícením svůj příběh vypravuje. Trocha té historie zajímá všechny budoucí majitele nového domu.

„Manželé Albrightovi měli pověst dosti výstřední. Hodně lidí je považovalo za blázny a po vesnici kolovaly fantaskní zvěsti, které sice neměly zastání ve faktech, ale i tak dokázaly nahnat strach. Podle těchto zvěstí se právě v těchto místech měl Desmond a jeho žena každý poslední den v měsíci oddávat nespoutaným radovánkám a čarodějnickým orgiím. Ti zdrženlivější nezacházeli až do takových extrému, ale rozhodně byli přesvědčeni, že se tu něco dělo.“

„To je vskutku zajímavé.“ Přerušil ho zbrkle Kenneth.

„S tím souhlasím,“ pokračoval dále Cantelmi, „Bohužel zřejmě proto tu Desmondova rodina neměla moc známostí. Byli to prostě podivíni, kteří zemřeli, aniž by zanechali nějaké dědice. Ne že by se o to nesnažili. Desmondova žena moc prahla po dětech, ale Bůh ji tuto tužbu neposvětil. Z osmi početí osmkrát potratila. Nejspíš jí to psychicky poznamenalo a její zdrcená osobnost dala podnět zdejším obyvatelům oněm morbidním pověrám. Když oba zemřeli, jejich dům připadl městu a poté soukromým majitelům, kteří v něm žili nebo ho jednoduše pronajímali. Já jsem poslední majitel a jsem odpovědný za to, komu tento dům dále svěřím.“

Cantelmi pohlédl na Kennetha, který stál nehnutě jako při přísaze. Příběh na něj, soudě podle vzhledu jeho bledé tváře, docela zapůsobil. Přesto se Kenneth cítil poněkud zmatený. Ač se snažil sebevíce, netušil, kam tím Cantelmi míří.

„Mám to tedy nakonec chápat tak, že pokud mi dům vůbec prodáte, tak vašim ctěným přáním bude, abych do této relikviemi poseté části domu nijak nezasahoval?“

„To bych opravdu ocenil. Je to i ve vašem zájmu.“ odpověděl Cantelmi.

„V tom případě si můžeme plácnout!“

„Ale je to ještě jedna věc, kterou musíte znát.“

„A to je?“ vyzval ho Kenneth netrpělivě.

„Řeknu vám to tedy zpříma. Budete si sice myslet, že mi stáří zatemnilo mysl, ale jinak to prostě nejde,“ Cantelmi se zhluboka nadechl, „Pokud poté shledáte, že s tím nechcete mít nic společného, ať tomu budete věřit nebo ne, nebudu vám to mít za zlé.“

***

Cantelmi je obyčejný blázen!

Kenneth už o tom nepochyboval. Ochotně vyslechl onu překvapivou nabídku a s určitou mírou skepse a přehnanou sebejistotou ji přijal. Teď už mu zbývá jen doufat, zda bude starý pán tak čestný, aby splnil svůj slib.

„Na těch povídačkách o čarodějnických praktikách nejspíš něco je,“ povídal mu tehdy, „Tohle místo poznamenalo prokletí.“

Kenneth se tomu tvrzení jen škodolibě zasmál. Cantelmi ovšem pokračoval: „Podle mě se Desmondova žena nesmířila se svojí neplodností a snažila se najít řešení v černé magii. Snažila se dostat svých osm dětí zpět.“

„Víte, že teď mluvíte přesně jako ti vesničané, o kterých jste mi vyprávěl?“ neodpustil si mladík štiplavou poznámku.

„Ano. Tehdy jsem se tvářil stejně jako vy teď,“ povzdechl si majitel, „Ale dvacet let v tomto domě mě přesvědčilo, že se to Lorraine, tedy té nebohé ženě, podařilo. Nějak své mrtvé nenarozené děti přivedla zpět. Osm dcer. Nevypadají jak děti, zdaleka ne. Jsou o něco málo mladší než vy. Dodržují zvyk svých rodičů a stále se zde objevují poslední den v měsíci. Hledají své rodiče.“

„Teď si ze mě utahujete,“ vystřelil nervózně jeho posluchač, „Vy jste je snad viděl?“

„Ano. Každý měsíc po dobu dvaceti let je vídám a snažím se nezbláznit. Je to přesně tak, jak vám říkám a přesně tak jak mi říkal i minulý majitel.“

„Takže podle vás v tomto domě straší duchové?“ neubránil se Kenneth dalšímu ironickému úsměvu.

„Jen poslední den každého dalšího měsíce. Musíte se jejich rodinné sešlosti účastnit také. Jelikož ani jedna z osmi sester neměla to štěstí se narodit, nikdo je nepokřtil jmény. Proto to musíte udělat vy. Každý nový majitel je musí pojmenovat a pamatovat si jejich jména. Nová tvář v jejich domě se stává zároveň i jejich vysněným rodičem, kterého nikdy neměly. Pokud se s těmi nebohými dušemi budete stýkat pravidelně každý poslední den v měsíci, jak už jsem několikráte zmínil, a nezapomenete jejich jména, nemusíte se ničeho bát.“

„A když zapomenu?“ otázal se mladík pobaveně.

„Tak vás ty věci zabijí!“ tato poslední věta zapůsobila na Kennetha jako ledová sprcha.

Dnes byl poslední říjnový den. Cantelmi stál na terase a nedočkavě Kennetha vyhlížel. Když slunce zapadlo a okolí pohltila temnota a chlad, konečně se starý pán dočkal. Ještě jednou si zopakovali podmínky stanovené dohody, toho přijímacího křestu ohněm, aby nedošlo k případnému nedorozumění.

„Zopakujte mi všechno ještě jednou dopodrobna. Tohle není hra, mladý muži. Jestli zaváháte, nemusí to dopadnout dobře!“ naléhal Cantelmi přísně.

„Počkám v tom tajném pokoji, než odbije dvanáctá. Až se objeví, tak zachovám klid. Postupně jim vymyslím jména a zůstanu s nimi do rozbřesku. Pak odejdou,“ opakoval jako básničku, „Jména si musím pamatovat, abych je mohl zopakovat další měsíc v tu samou dobu.“ V myšlenkách však věnoval více pozornosti svému velikému snu, než oněm pro něj absurdním podmínkám. Zítra starému pánovi řekne, že vše proběhlo bez problému, podepíše kupní smlouvu a hotovo.

„Můžou to být jakákoliv jména. Je jich osm a musíte je všechny pojmenovat. Nesmíte zaváhat. Raději si ta jména promyslete dopředu,“ doporučoval Cantelmi, „Já vím, o čem mluvím!“

„Bez obav. Improvizace a dobrá paměť jsou mé přednosti. Jinak bych to asi ve studiích nedotáhl tak daleko.“ Uklidňoval ho Kenneth konejšivým hlasem.

Celesta Cantelmi se otočil a zamířil k východu. Když otevřel dveře, ještě dodal: „Pamatujte, Kennethe, že ty věci nejsou z boha. A co nepochází od boha, to dobrem neoplývá. Tahle čertovina má kořeny v něčem zlém, cítím to pokaždé, když se s těmi bezejmennými sestrami setkám. Pokud se něco pokazí, obraťte celou svou mysl k bohu.“

„Nejsem věřící člověk, pane Cantelmi,“ ohradil se Kenneth, „Já jsem realista.“

„Možná, že po dnešku se to změní,“ podotkl starý pán, „Přeji pokud možno klidnou noc.“

Cantelmi opustil dům kolem jedenácté hodiny večer a nechal Kennetha samotného i s jeho myšlenkami. Konečně stanul v hlavní hale jako jediná živá duše v domu, který se nemusí ostýchavě ohlížet přes rameno. Bezejmenné ticho a monotónní zvuk kyvadlových hodin. Cítil se náhle trochu stísněně. Ale kdo by po těch děsivých historkách nebyl? Ještě včera se mu to všechno zdálo úsměvné. Ale vždy, kdy noc přichází, přináší s sebou i nejistotu, která se zákeřně vloudí do lidské mysli. Ta se náhle stává velice citlivou skořápkou, kterou rozlouskne sebemenší pocit strachu.

„Nenechám se zlomit lacinými řečičkami!“ prohlásil do mrtvolného ticha, jakoby se těmito slovy bránil před neviděným nebezpečím. Snažil se sám sebe přesvědčit, že stojí nohama pevně na zemi. Skutečnost však byla jiná, děsivě nepopsatelná.

To ticho kolem něj dráždilo jeho smysly. Ticho tak nepřirozeně hluboké, že ohlušovalo jako siréna. Přesný opak nesnesitelného hluku, který dosáhl stupně nejvyššího. Klapání hodin visících v obývacím pokoji, jakoby ohlašovaly příchod něčeho zákeřného. Kennethovi to připadlo jako rytmické kroky, které jsou si svojí přítomností natolik jisté, že se ani nesnaží uniknout jeho smyslům. Klap, klap, klap. Už přichází.

Než se nadál, přiblížil se čas veliké zkoušky. Nelítostná hra nervů proti sugestivním představám vyvoleným báchorkami starého muže. Nelítostná atmosféra starého opuštěného domu tyto představy jen přiživovala a tvořila s nimi dohromady bojovou přesilu.

Kenneth pohlédl na kapesní hodinky, které v jeho očích varovně ukazovaly za pět minut půlnoc. Primitivní lidský instinkt mu velel okamžitě opustit tyto zdi a nikdy se nevracet. Tomu všemu oponoval rozum a výsostné ego vlastní nedotknutelnosti. Kenneth věděl, že nesvede boj s žádnými zlými duchy, ale s démonem ve vlastní hlavě. Démonem strachu.

Opatrně vystoupal po vrzajících schodech, které křičely do tiché haly jako poslední varování. Petrolejová lampa ozářila místo, kde se nacházely skryté dveře. Opatrně zatlačil, ale ihned zjistil, že bude muset vyvinout větší snahu. Po chvíli dveře povolily a temnou chodbou se nakrátko ozvalo klapnutí. Chodba byla nasáklá zatuchlým pachem věků a plísní. Vstoupil.

Měsíční svit pronikal kruhovým oknem dovnitř a mírně osvětlovalo tmavá zákoutí kolem velkého dubového stolu. Porcelánové talíře a kovové příbory zůstaly nedotčeny. Ani v jednom z devíti křesel nikdo neseděl. Vše přesně tak, jak to tu zanechal. Teď zbývá už jenom setrvat do půlnoci a přesvědčit se, že Cantelmiho strašidelné historky jsou naprosté nesmysly, kterými nejspíš krmil každého, kdo projevil o tento dům zájem. Proč tak činil, o tom by mohl Kenneth dlouze a dlouze spekulovat.

Jakoby chtěl cíleně každého odradit. Ale proč by ho prokrista prodával? Spousta otázek a žádné čitelné odpovědi.

Jak tak stál v potemnělém pokoji, vloudila se mu do mysli bizarní myšlenka. Celesta Cantelmi se šíleným výrazem a se sekyrou v ruce obcházející dům. Poslední dobou nachází spousty článků o schizofrenních psychopatech, kteří své nadpřirozené bludy nahrazují svými vlastními činy, které si poté nepamatují. Kenneth nervózně zašmátral v kapse. Jeho roztřesené prsty nahmataly klíče od vstupních dveří. Cantelmi si klidně mohl nechat vyrobit kopie a originál si nechat pro své zlomyslné účely. V tom případě se do domu mohl kdykoliv dostat a nachystat překvapivý zvrat. S těmito pocity náhle pocítil, jak jeho tělo polil studený pot.

Mohl jsem tomu šílencovi skočit na vábničku. Jak jsem mohl být tak naivní?

Kyvadlové hodiny dole v ložnici začaly odbíjet dvanáctou hodinu. A je to tu. Ta tma kolem, jemný svit měsíčního světla, dunění hodin, které se rozléhalo celým domem, už sehrávaly svoji roli. Ledový pot náhle vystřídala neobyčejná horkost. Cítil závrať a podivnou pachuť v ústech. Jemné šimrání se vystupňovalo do nesnesitelných výšin. Stál tam jako temná silueta a vyčkával. Hodiny umlkly. Kenneth stále hleděl napjatě před sebe do temnoty, jakoby se snažil v jejím tajemství něco zahlédnout.

Až teď si toho všimnul.

Náhle jakoby jeho tělem projelo tisíc střepů, které jej svými ostrými hroty trhaly na kousky. Srdce mu děsem poskočilo a rozbušilo se jako při maratonu. Vlnka strachu se proměnila v apokalyptický příboj. Byl tak hypnotizován tou hrůzou, že na chvíli přestal dýchat. Dokonce nevnímal ani bolestivé mrazení v konečcích prstů, které se každou chvílí měnilo v nesnesitelnou křeč. Jeho zrak byl nadále přišpendlený k postavě, jež se vynořila z temnoty. Měsíční svit odhaloval zářící bělmo propadající se hluboko do černých očních důlků. Lícní kosti jakoby se propadaly směrem dovnitř do jádra hrůzy. Bledá vrásčitá tvář plná smrti se groteskně šklebila na nového hosta. Popraskané rty odhalily útroby zahnívajícího chrupu s nažloutlými zuby. Zbytky stříbrně bílých vlasů se volně spouštěly až k úzkým ramenům. Ihned za děsivým přízrakem se zjevila další postava, ještě odpornějšího zjevu. Třetí přízrak následovaný zástupem dalších se líhnuly z temných měsícem nedotčených koutů. Kenneth nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. Osm nenarozených a nepojmenovaných “dětí“ si přišlo pro svůj další křest. Buď to, nebo si s ním hrála jen jeho fantazie.

Nesmíte zaváhat, Kennethe! Kennethovi se v hlavě zpětně ozývaly moudré Cantelmiho rady, které ještě před malou chvíli považoval za výplod choré mysli.

Než se nadál, jedna ze sester v zářivě bílých šatech nedočkavě postávala naproti němu a okouzleně mu hleděla do očí, jako když si zvíře se zaujetím prohlíží svoji kořist. Ta animálnost a primitivnost, ze které čišela čistá hrůza. Kenneth věděl, co musí udělat, ale děsivá skutečnost byla ochromující. Mrtvolný obličej se zkroutil do jakéhosi nenávistného úšklebku a z útrob úst se ozvalo hlasité zasyčení.

„Prosím...“ zakoktal Kenneth, kterému děs nesnesitelně svíral hrdlo.

Odporné syčení se ozvalo z úst i jejích sedmi sester postávajících okolo. Všechny netrpělivě očekávaly své znovuzrození.

„Kdo jsem?“ ozvalo se z úst všech sester současně. Jejich hlasy nezněly lidsky, měly zdroj hluboko v nitru toho nečistšího zla.

„Prosím...“ znovu se ozval Kennethův roztřesený hlas.

Sestra nacházející se ihned před ním se zuřivě podívala svýma zkalenýma očima a mohutně vykřikla. A ten výkřik oznamoval zkázu. Dubový stůl a vše co na něm leželo, se náhle vzneslo do vzduchu asi metr nad zem. Vypadlo to úžasně a přitom nepojmenovatelně děsivě. Hned jak dopadl zpět, ozvala se dunivá rána doprovázená zvukem praskajícího porcelánu. Všechny ty přízraky zla šíleně vřískaly, až se rozetové okno otřásalo. Kenneth si křečovitě přirazil dlaně k uším a vyděšeně hleděl na tu hrůzu před sebou. Když konečně přišel k sobě, usoudil, že bude nejlepší vzít nohy na ramena. Ale než se stačil vzpamatovat, zjistil, že to už nebude možné.

EPILOG:

Když se Cantelmi konečně vrátil, naskytl se mu hrůzný pohled. Všude na podlaze skleněné střepy od rozbitého okna. Převržený stůl a rozbité porcelánové talíře, ze kterých žádná živá bytost nepojedla. Mezi tím vším ležel Kenneth. Nebo spíše to, co Kennethem kdysi bývalo. V kaluži krve se válela beztvará forma něčeho nepojmenovatelného a nechutného. Vypadalo to jako masitý bolák obklopený hnijící tkání. Ten nechutný obraz se mu vypálil do mozku stejně jako ty obrazy onehdy. Přesně takhle dopadají ti, kteří si neváží domu a jeho temných obyvatel.

„Tušil jsem, že na to nemáš. Ale přál jsem si opak.“ Zašeptal Cantelmi nevzrušeně.

Už teď věděl, že ho tento omyl bude pronásledovat až k branám smrti. Nikdy tu toho naivního kluka neměl nechávat samotného. Nikdy si to nepřestane vyčítat.

Kenneth porušil důležitou rodinnou tradici a za to zaplatil tu nejvyšší možnou cenu. Nestal se součástí tradice, stal se její parodií a znesvětil tak tuto významnou událost, která je pro tajemné síly, obývající tyto zdi, tak důležitá. Zřejmě mu tu důležitost nevysvětlil dostatečně.

Nejmenované sestry ctí tradice svých rodičů a nikdy je ctít nepřestanou. Strach prostě není luxusem majitele domu. Strach je přežitek, který si nikdo nemůže dovolit, chce-li tu žít s těmi, kteří nikdy neodejdou.

„Vždyť to byl ještě kluk!“ zakřičel zoufale k sestrám, které se schovávaly někdy v temnotě. Cítil jejich přítomnost. Věděl, že ho slyší. Ale nikdo neodpověděl. Cantelmi se otočil a odkráčel pryč z podkroví. Tuhle spoušť musí dát brzy do pořádku. Cantelmi má na seznamu ještě spoustu dychtivých zájemců.

Autor: Richard Hotový | pondělí 10.8.2015 22:27 | karma článku: 12.01 | přečteno: 360x

Další články blogera

Richard Hotový

CZEXIT není konec

Poslední dobou objevují mýty ohledně toho, jaká apokalypsa by nastala, kdyby Česká republika opustila Evropskou unii. Přijdeme o volný pohyb osob, zboží, kapitálu, služeb společně a vojenskou spolupráci s ostatními státy? NE

9.7.2016 v 12:49 | Karma článku: 29.53 | Přečteno: 798 | Diskuse

Richard Hotový

BREXIT aneb veliké vítězství demokracie

Den 24. června se zapíše do dějin Spojeného království, jako den nezávislosti na Evropské unii. Pro Británii je tohle zásadní krok a jen čas rozhodne o tom, zda to byl krok správný či špatný. Osobně věřím, že to byl krok kupředu

24.6.2016 v 15:21 | Karma článku: 28.99 | Přečteno: 688 | Diskuse

Richard Hotový

Evropská unie je slabinou Evropy

Evropská unie má v plánu zaplatit africkým zemím a státům Předního východu až 63 miliard eur. To je odpověď evropských reprezentantů na širokou migrační krizi.

8.6.2016 v 20:32 | Karma článku: 36.03 | Přečteno: 1093 | Diskuse

Richard Hotový

Migranti jako užitečné ovečky

Opravdu to naše evropské elity myslí upřímně nebo jde zase jen o čistě pragmatický tah pro vyživení vlastních zájmů?

17.4.2016 v 20:10 | Karma článku: 28.82 | Přečteno: 1402 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Lukáš Swoboda

Když tě na přechodu přejede diplomat

abcdefghjklmnoprstuvwxzy atakdale atakdale..snad jsem splnil limit..nebo ne...asi ne..tak si rekneme vtip..tady je dole pode mnou:

22.6.2017 v 21:37 | Karma článku: 7.32 | Přečteno: 395 | Diskuse

Daniel Řehák

Pražský Orloj – aktualizace

Až po opravě opět odkryjí Pražský orloj, měli bychom ty svaté, které nikdo už pořádně ani nezná nahradit novými ikonami. Neměli bychom zapomenout ani na ještě žijící proslavené Čechy.

26.5.2017 v 13:15 | Karma článku: 8.69 | Přečteno: 236 | Diskuse

Ladislav Jakl

Zero waste: podvod, nebo náboženství?

Módní myšlenka „nulového“ (zero waste) odpadu domácností nese všechny rysy náboženství a nemá nic společného s hospodárností, rozumnou alokací zdrojů, péčí o komfort a starostí o životní podmínky, které nás obklopují.

12.5.2017 v 14:22 | Karma článku: 35.72 | Přečteno: 2202 | Diskuse

Dana Adámková

Kinder vajíčko

Když se na svět derou dva strakaté čumáčky najednou, jedno musí počkat, nejsou žádná pravidla ani semafor. Rozhodnout musím já.

10.5.2017 v 20:05 | Karma článku: 25.49 | Přečteno: 619 | Diskuse

Anna Řibřidová

Impresionistka

Pomalu pohupovala nohama nad řekou, která poklidně proplouvala mezi chaosem města. Občas se přiblížily labutě a občas se vedle nich usadil racek. Jeho křídla klouzala vzduchem a pak měkce dosedl na chodník.

6.5.2017 v 19:19 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 314 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1269

Jmenuji se Richard Hotový a jsem začínajícím studentem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně obor Religionistika. Mezi mé záliby patří převážně filozofie, náboženství a politika. Jsem zastánce alternativní politické formy vlády zvané přímá demokracie.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.